Samotný pot je v podstatě bez vůně či zápachu. Skládá se z 99 % z vody a rozpuštěných pevných látek – nejvíce chlorid sodný, močovina, kyselina močová, kyselina mléčná (má baktericidní účinky), mastné kyseliny, některé aminokyseliny, kreatinin. Pot má kyselou reakci. Nepříjemný pach potu vzniká až tehdy, když bakterie na pokožce a chloupcích začnou rozkládat bílkoviny a mastné kyseliny obsažené v potu z velkých žláz. Teplo a vlhko v podpaží je ideálním prostředím pro množení bakterií.

Denně tělo vytvoří 0,5-1 litr potu. Množství potu závisí na vnější teplotě a klimatickém pásmu, na produkci tepla v organismu, fyzické námaze a na psychickém vzrušení.

Významným faktorem, který ovlivňuje pocení, je vlhkost vzduchu. Pokud je vlhkost vysoká, vzduch je téměř saturovaný vodou a nedokáže přijímat další tekutiny z organismu. Proto vlhké horko snášíme hůře - pot se neodpařuje a neochlazuje organismus tak efektivně, jako v případě suchého tepla.

Pocení je často odpovědí na náš emocionální stav. Když se připravujeme na něco důležitého, když jsme nervózní, zvyšuje se nervová aktivita, která má vliv na potní žlázy, především na ty na dlaních a v podpaží.

Emocionální pocení a pocení z tepla či fyzické námahy se liší dobou, kterou tělo potřebuje na to, aby se opravdu zpotilo. V případě pocení z tepla často chvíli trvá než se začneme skutečně potit, zatímco v případě emocionálního pocení máme podpaží a dlaně úplně mokré během několika sekund. Navíc, pot vznikající při emocionálním pocení zpravidla obsahuje více látek, které rozkládají bakterie, a proto je jeho pach výraznější.

Pocení může být i signálem, že s naším tělem není všechno v pořádku. Nadměrné pocení, které není důsledkem zvýšené fyzické námahy nebo silného emocionálního stresu, se nazývá hyperhidróza nebo diaforéza.

Nadměrné pocení se vyskytuje s prevalencí 3-4% osob, a protože může být příznakem závažného onemocnění, není vhodné tento příznak podceňovat. Všechny formy hyperhidrózy přinášejí svým nositelům významné psychosociální obtíže a tělesnou nepohodu.

Nadměrné pocení se vyskytuje ve dvou formách: hyperhidróza generalizovaná, která je méně častá, a častější lokalizované formy postihující obvykle axilu (oblast podpaždí), dlaně a plosky nohou.

Další dělení je na hyperhidrózu primární a sekundární. Primární hyperhidróza je porucha neznámé příčiny, nejspíše se jedná o vrozené dispozice. Nemoc může být přítomna již v dětství a přetrvávat po celý život, častěji začíná u mladých dospělých. Spouštěcím faktorem jsou nejčastěji emoce, a proto jedním z názvů primární hyperhidrózy je emocionální hyperhidróza.

Sekundární hyperhidróza bývá příznakem jiného onemocnění. Doprovází řadu chorobných stavů jako jsou endokrinní nemoci ( poruchy hormonálních regulací), typicky menopauza nebo zvýšená činnost štítné žlázy, hypoglykémii (nízká hladina cukru v krvi) u cukrovky, nádorová onemocnění, např. feochromocytom, Hodgkinova nemoc, karcinoid a jiné malignity, neurologické nemoci (syndrom karpálního tunelu), míšní léze, kdy postižení může být i jednostranné.

V případě hyperhydrosis a pátrání po příčině by měl lékař zhodnotit hmotnost pacienta a její případné kolísaní, hodnoty krevního tlaku, tepové frekvence a jejích změn. Důležitý je údaj o teplotě těla a o jejím denním průběhu, reakci na léky, případně informace o nově užívaných lecích. Je nutné všímat si kožních změn (vyrážky u systémových onemocnění, flushe - karcinoid, nápadné bledosti – feochromocytom s nadprodukcí adrenalinu, vlhká pokožka při thyreotoxikoze, erythema nodosum). Opomíjené bývá vyšetření uzlin ve všech predilekčních lokalizacích. Nutné je vyloučení zánětlivého onemocnění v oblasti hlavy a krku, tedy i zubů, poslech plic, vyloučení zánětu v gynekologické či urologické oblasti.

Cílem léčby hyperhidrózy je snížit produkci potu na úroveň přijatelnou pro pacienta. Léčebné možnosti jsou konzervativní nebo chirurgické.